DEVĚTSETDEVADESÁTDEVĚT /
PROSTOR V PROSTORU
– MĚSTO V ZAHRADÁCH / 2004

Projekt Zdeňka Macháčka DEVĚTSETDEVADESÁTDEVĚT – prostor v prostoru pro Dům umění ve Zlíně představuje jeho soustředěnou a intenzivní práci posledních tří let a spojení klasických malířských a kresebných postupů s digitální technikou. Zlínský malíř, kreslíř, grafik a fotograf se volnému umění věnuje od počátku osmdesátých let. Rozsáhlá volná tvorba vznikala vlastně dlouho nenápadně, téměř ve skrytu, souběžně s jeho pracovním zaměření na grafický design, typografii a grafické úpravy tiskovin /v této oblasti získal již řadu ocenění/. Na přelomu let 2001–2002 představil ve zlínských výstavních prostorách průřez svou dvacetiletou prací rozsáhlejší prezentací – obrazy a kresby v grafickém kabinetu Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně ve zlínském zámku, v Kafírně knihkupectví Archa kresby a grafiku a fotografie v komorním prostředí fotogalerie Dios./1 Samotný název celé této prezentace Od přírody k rastrům charakterizoval názorové směřování a dvě základní linie vizuální podoby struktur a řádu v Macháčkově tvorbě. Tak jako byl ve svém bydlišti, baťovském domku na Letné, osloven a fascinován přírodou nejbližšího okolí a jejími ději i proměnami, tak v novém ateliéru na něj, stejně jako předtím na blízkého, dnes již nežijícího přítele a zlínského malíře Svatopluka Slovenčíka, zapůsobil výhled na řady baťovských rodinných domků utopených v zeleni. Citlivě vnímá génius loci města a objevuje stále nové podněty, funkcionalistická racionální architektura a urbanistická struktura se mu staly podstatným impulsem k tvorbě. Ve Zlíně vlastně nelze hovořit o úniku z průmyslové aglomerace k přírodě /cestě z města/ – ta vše prostupuje a je všudypřítomná. Vzájemnou koexistenci přírodních a uměle vytvořených struktur, toto specifikum Zlína, odráží i Macháčkova tvorba. Jeho výtvarný názor je stále formován na jedné straně reflexí přírody a jejích dějů, na straně druhé především urbánním uspořádáním a architekturou města, v němž žije a tvoří a je pro něj trvalou inspirací.
Po pětileté césuře, kdy se volné tvorbě nevěnoval, začal soustředěně a velmi intenzivně od roku 2000 ve svém prvním ateliéru pod střechou výškového domu pracovat a vytvářet rozsáhlé cykly, celé stovky rozměrných prací. I když jeho malířská, kreslířská i grafická tvorba stojí na pevných základech řemesla, přistupuje k jednotlivým technikám zcela neortodoxně. Snaží se postihnout svůj záměr co nejúspornějšími výtvarnými prostředky, ovšem s maximální snahou dotáhnout každé dílo. Jeho výtvarné záznamy vznikají spontánně a rychle, nepromýšlí předem žádnou kompozici, pracuje intuitivně a směřuje od konkrétního impulsu k vlastnímu výtvarnému pojetí. Není pro něj podstatné zobrazení – vytváření kreseb a obrazů je pro něj mentálním dobrodružstvím, jeho prostředkem vstupu do jiné reality. Podřizuje se svým pocitům a prožívá moment hluboké svobody a kreativity při vytváření vlastních umělých světů, formovaných repeticí struktur a souvztažností geometrického a organického. Výtvarným jazykem zobrazovaný jev přetransformuje na samostatný fenomén. O zcela svobodném nakládání s kresbou a malbou svědčí jeho jako by „obrácený“ přístup k těmto klasickým médiím. Rozměrné kresby tuší a olejovými barvami na různých druzích papíru a kartonech jsou vlastně velkoformátovými záznamy vytvořenými malířskými technikami velkým malířským gestem a v malbách na deskách najdeme vedle monochromních malířských záznamů subtilně modifikované kresebné záznamy tuhou./2
O maximální intenzitě jeho pracovního nasazení se dá hovořit v jistém smyslu přímo jako o posedlosti tvorbou, do které se po příchodu do ateliéru skutečně ponoří. Nad záznamem ztrácí po určité chvíli kontrolu a ten se stává zcela nezávislým. Když před čtyřmi lety vlastní ateliér získal, nebyl schopen se zpočátku na volnou tvorbu koncentrovat, chodil jen vnímat atmosféru místa a panorama Zlína a potom začal intenzivně pracovat. Během posledních tří let vytvořil další kvantum prací, které nebylo vlastně možno z prostorových ani časových důvodů v jeho ateliéru prohlédnout ani vystavit. První impuls k jejich nafocení a postupnému promítnutí byl dán snahou ukázat všem přátelům a zájemcům širší průřez tvorbou posledních let. Poprvé důsledněji využil digitální techniky ve volné tvorbě v roce 2000 v konceptu pěti dvojic černobílých fotografických záběrů interiérů s oknem a krajiny za ním, vyvolanými jako pozitiv malého formátu, digitálně dále zpracovaný a vytištěný. V cyklu fotografických obrazů Bílá Opava, vystavených v roce 2001 ve Fotogalerii Dios, propojil digitalizovaný fotografický záznam se souběžně vzniklými kresbami./3 Současný projekt se stal formou prezentace tvorby prostřednictvím nových médií. Především je však celý Macháčkův projekt koncipován jako pocta architektům Města v zahradách, Domu umění, prostoru galerie a modulu 6,15 m x 6,15 m./4 Hlavní architekt meziválečného Zlína František L. Gahura byl bytostným sochařem a své objekty a celá urbanistická řešení jako hmoty-sochy také koncipoval a utvářel. Jeho Dům umění z roku 1933, dříve Památník Tomáše Bati, byl ve své původní až velkorysé jednoduchosti v poměrně komorním měřítku oceněn samotným Le Corbusierem jako hodnotná a nesmírně působivá monumentální architektura. I dnes jeho magický prosklený skelet a vnitřní prostor, byť pouze torzo původní podoby, vnímá Zdeněk Macháček jako sochu, do níž umístil svou sochu-hmotu novou. Tento koncept je vyjádřen podtitulem projektu – prostor v prostoru. Černý kvádr není pouhou temnou hmotou, je sám o sobě artefaktem, nedílnou součástí prezentace. Naplňuje výstavní prostory a vymezuje příznačně základní skladebnou jednotku charakteristického konstrukčního modulu baťovských meziválečných staveb – rastr čtyř sloupů o rozteči 6,15 x 6,15 metru. Současně narušuje již zavedený výstavní prostor. Umění pracující s tzv. novými médii, tedy technickými prostředky, je dnes součástí řady výstav. K jednomu z rysů otevřené společnosti patří i vědomí nedokonalosti našeho poznání. Mediálnímu umění bývá často vytýkán nedostatek hloubky a pohyb pouze v rovině konvenčního jazyka, v němž se dílo stává obecnou abstrakcí bez své individuální jedinečnosti. Nachází si ale v každé ze svých podob individuálního adresáta, který může dané dílo vnímat v sobě nejpřijatelnější a nejkomunikativnější rovině. Zdeněk Macháček prostřednictvím svého projektu umožňuje vnímat současně svá „reálná“ výtvarná díla i jejich digitální obraz v galerijních prostorách. Nabízí možnost mezilidské komunikace prostřednictvím umělého jazyka, který zprostředkovává individuálně uchopený smysl věcí. Počet promítnutých děl, tedy devětsetdevadesátdevět, dal název celému projektu a je současně reminiscencí na typicky „baťovské“ zavedené ceny s devítkami. Uvnitř černé hmoty je v minimalistické instalaci promítáno 999 artefaktů na papíru po méně než jedné vteřině, tj. 15,30 min. digitálním projektorem na velké projekční plátno. Obě linie rastrů se navzájem střídají v chronologickém sledu v barevných variantách a modifikacích malířských technik od kaligrafických záznamů, grafických otisků lisovaných rostlin, k monochromním černým, šedým a modrým záznamům na bílém kartonu a variantách modré a barevných podkladů, přes frotáže, konstruktivní řady, cihlové monochromy, bílé monochromy na bílém podkladu, bílé tahy štětcem na černém podkladu, přes „Zářiče“ /jak je autor označuje/ se světélkujícími body podkladu, škrabané kresby, papírové reliéfy, červenou sadu – pařížskou modří, využívající postupů voskové rezerváže a savosti materiálu a nafocenou z obou stran /nově zvolenou technikou vznikly oboustranné kresby/ a celá produkce je zakončena bílou řadou monochromů na šedém a bílém kartonu. Prolínají se jednotlivé cykly – Průhledy, Deště, Hladiny, Rastry – město, Rastry – přírodní.
V jiném měřítku se zcela změní proporce reálného díla, ztrácí svou původní velikost a svým způsobem i identitu. Problém převodu velkoformátových obrazů do malých reprodukcí v tisku, se kterým se Macháček setkává při své profesi, je tak převeden ještě do jiné roviny. Pokročilé elektronické technologie modelují naše prostředí velmi agresivně a jiný model reality vykonává tlak na prožitkovou svobodu diváka a otevírá nové možnosti transcedence, nový způsob vidění. V této symbióze v prostředí stále vyspělejších technologií ztrácí obraz či kresba svou primární funkci a stává se polem pro experiment a posun možností chápání a působení díla.
Celý projekt je podtržen zvukovou kompozicí Odraz 808 Martina Janíčka./ 5 V době, kdy Macháček intenzivně přemýšlel o digitální projekci a hledal možnost jejího spojení s repetitivní zvukovou plochou, která by reflektovala specifický industriální zvuk Zlína a jeho továrního areálu, jej při nočním vysílání stanice Vltava zaujala zvuková kompozice. Oslovila jej natolik, že hned druhý den se s jejím autorem Martinem Janíčkem dohodl na spolupráci a možnosti začlenit Odraz 808 do svého projektu./6 Jak výtvarná, tak zvuková produkce vycházejí ze stejného základu – reálné akce, která byla přetransformována počítačovou cestou. Přestože obě práce vznikaly nezávisle a v různém prostředí, jejich základem byla modifikace industriálních a přírodních podnětů a jejich maximální možná redukce a individuální artikulace. K realizaci zvoleného konceptu využil Macháček prostředky konstruktivní, minimalistické skladby a otevírá nové možnosti prezentace a vnímání svého díla. Součástí instalace jsou vybrané obrazy-kresby z cyklu Rastry na zadním dlouhém panelu a desky-obrazy z cyklu Město v zahradách na vstupních stěnách. Tematizuje tak protiklady přímého kontaktu s dílem a jeho vizuální zprostředkované formy. Vzájemně se zde prolíná přirozený a spekulativní řád. Elektronická technika dostoupila vysokého stupně simulace reality a autor dává možnost vnímání „reálných“ děl v galerijních prostorách v konfrontaci s digitálním záznamem. Zprostředkovává dialog mezi elektronickým a skutečným obrazem, technikou a imaginací. Zároveň instalace evokuje i další kontrasty – „mezi dokonalou a přísnou architekturou a volně bující vegetací se stálým opakováním ročních období, tedy vznikem a zánikem a mezi přísnou technologií a klasickými výtvarnými postupy, rychlou změnou obrazů, tedy vznikem a zánikem obrazu“./7
Zastoupení čtyř rovin v projektu v prostorách zlínského Domu umění – přímé vystavení originální tvorby, kreseb a maleb, jejich zprostředkovaný, ale přitom individuálně působící digitální obraz, jeho podtržení zvukovou kompozicí a samotná vestavěná socha-hmota tvoří pomyslné čtyři sloupy, nosné prvky zlínské architektury a současně i nosné prvky projektu.
Ve své profesi i v přístupu k volné tvorbě se Zdeněk Macháček vyznačuje zodpovědností a maximální snahou dotáhnout každý počin do nejmenšího detailu. Celou prezentaci doplňuje katalog s vloženým CD – zájemci je umožněno si promítaná díla ve formě digitálního záznamu znovu prohlížet v odlišných podmínkách, měřítku i situaci. Při koncipování projektu si autor neustále kladl a klade otázky: Stane se umocněním dojmu z jeho tvorby a způsobem rozšířeného vnímání velkého počtu kreseb-maleb, které by výstavní prostor a snad ani divákova mysl nepojala, nebo zcela odlišným vnímáním různých rovin díla? Nedotkne se rychlost střídání obrazů a jejich počet hranice psychické snesitelnosti diváka? Kde končí vztah mezi originálem a elektronickou kopií a autentickým zážitkem z díla? Odpověď pozná po realizaci projektu, který bude i cennou tvůrčí zkušeností.


Poznámky:

Poznámky: 1/ Podrobně jeho tvorbu představil Ladislav Daněk v katalogu k výstavám Zdeněk Macháček, Od přírody k rastrům, práce z let 1981–2001, katalog byl v grafické úpravě a nákladem autora vydán ve Zlíně v roce 2001. 2/ Tuto část tvorby pregnantně charakterizoval a na nekonvenční přístup k nejklasičtějším výtvarným médiím upozornil Jiří Valoch v katalogu k výstavě ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v roce 2003. 3/„Digitalizace předloh Macháčkovi navíc dovolila propojit fotografické obrazy s kresbami identických motivů, vzniklých po jeho putování. Výsledkem je komplexní celek, v němž se zvětšený fotografický obraz a podobně přezvětšená kresba stávají novým celkem, utvářeným vztahy mezi oběma médii a především formujícím novou syntézu, která je nepochybně platným příspěvkem soudobé české obrazové fotografii“... Jiří Valoch, Výstavní triptych Zdeňka Macháčka, Ateliér 9/2002. 4/ Zdeněk Macháček, popis projektu, texty Zdeňka Macháčka a Jiřího Valocha, 16 stran, 13 čb. reprodukcí. 5/ Martin Janíček (*1961 v Praze). Vyučil se kovolijcem, vystudoval Akademii výtvarného umění, intermediální ateliér Milana Knížáka, videoateliér Michaela Bielického a konceptuální ateliér Miloše Šejna. Od roku 1997 byl asistentem v konceptuálním studiu AVU v Praze. Vystavuje od roku 1981 sochy, objekty, od roku 1992 zvukové performance, videoperformance, projekce videa. 6/ Viz str. 30 katalogu / autor projektu děkuje Michalu Ratajovi, ČRo 3 – Vltava /. 7/ Zdeněk Macháček, popis projektu, texty Zdeňka Macháčka a Jiřího Valocha, 16 stran, 13 čb. reprodukcí.


Fotografická dokumentace projektu Dalibor Novotný, 2004.
Fotoarchiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
Realizace projektu Milan Brychta.